FOTOBANKA ATELIÉRU PAPA E MAMA

Profesionální světová fotobanka orientovaná na kouzlo černobílé fotografie s rozsáhlým archívem, poskytující fotografie a licence. V archívu se objevují dokumenty a reportáže zaměřené na sociální témata, volno časové aktivity, krajinu, architekturu, sport a tradice.

PHOTOBANK ATELIERŚ PAPA E MAMA

 
fotografie >
photographs >
  
texty >
texts >
 

Nebyly nalezeny žádné texty tohoto autora.

No texts were published by this author.

 
 

Jan Biggles Hanzlík

Jan Biggles Hanzlík, narozen v neděli roku 1976, původem ze Žižkova, vzdělání klasické, titul mgr. z historie na FF UK, poté asistent světových i českých fotografů, samostatný fotograf, novinář a příležitostný barman. Samostatně vystavil fotografie z cest po Sicílii, Norsku, vršovickém Ďolíčku a Indii a spolu s Petrem Šilhánkem fotografie ze Srí Lanky. V současnosti zaměstnán jako redaktor MF Dnes a levý obránce TJ Modrá Vopice. Používá fotoaparáty Canon a jeho zdravotní stav je dobrý.

Jan Biggles Hanzlík

 
fotografie >
photographs >
  
texty >
texts >
 

„Naděje tu je, ale šance ne.“ (novodobé gruzínské pořekadlo)

 

Gruzíni a jejich země na cestě

 

Jan Hanzlík, Petr Šilhánek

 

 

Stalo se to takhle: večerní soumrak, mladá žena sedí za pokladnou, těší se domů, možná přemýšlí, co večer podnikne, nebo taky, kam vyrazí na trh sehnat co nejlevnější potraviny. V obchodě už nikdo není, je pomalu čas zavřít. Jenže dveře se znova otevírají. A dovnitř vpadnou dva muži s kuklami na hlavách a s noži v ruce. V tu chvíli by jim dala úplně všechno a oni se naštěstí spokojí jen s pokladnou. Když odcházejí, prodavačka se hroutí k zemi a pláče v návalu šoku.

Oba lupiče našli za týden. Bez peněz. Někde na druhém konci Gruzie. Ji už to ale nezajímalo. V tu chvíli stála jen o jedinou věc. Dostat se odtud. Do Evropy. Tam je přece všechno jednodušší. Práce je spousta a lidi se tam nepřepadávají málem za bílého dne. Musí pryč. A začít znova.

 

Natalia Tsereteli (29) chtěla být od dětství novinářkou. „Už když jsem byla malá, seděla jsem před zrcadlem a mluvila do něj s hřebenem v ruce místo mikrofonu," vypráví drobná pohledná dívka a při té vzpomínce se upřímně směje. Gestikulací přitom ale raději šetří, protože rozměry jejího pokoje v bývalé porodnici ve čtvrtí Sololaki, žádné takové výstřelky jednoduše neumožňují. Postel, stůl, židle, skříň, televizor a tři osoby už beze zbytku vyplňují veškerý prostor, který jeho čtyři stěny nabízejí.

„Nikdy mě to nepřešlo, žurnalistiku jsem vystudovala a začala pracovat v novinách, byly to ale o opoziční deníky, které s nástupem národní strany prezidenta Saakašviliho v roce 2004 postupně přicházely o vliv a peníze, až nakonec zkrachovaly. A já přišla o práci."  

 

Nemít práci. S tímhle společným žije v Gruzii spousta lidí. Nemají práci, a mají-li ji, pak nejsou zaměstnáni v  oboru, který vystudovali, případně vůbec nepracují v profesi adekvátní svému vzdělání. Sehnat jinou než špatně placenou manuální práci  bez známostí nebo úplatků je téměř nemožné, a i o takovou je nouze. S touto realitou se střetávají i mladí nadšenci, jako třeba Irakli Shatakeshvili, který získal špičkové vzdělání v Německu a ekonomické krizi navzdory tam dostal i nabídku velice dobré práce. Odmítl ji kvůli pocitu zodpovědnosti vůči své vlasti. Dospěl k názoru, že by vzděláním a zkušenostmi, kterých nabyl v zahraničí, měl pomoci své zemi. Irakli ke svému rozhodnutí dodává: „Útěk není řešení. Na čas odjet člověku umožní si uvědomit, co je doma špatně. Ale pak se má vrátit a zkusit s tím něco udělat. Když taková možnost je, musí se o to pokusit." Ideály naplněný absolvent západní univerzity stejně jako jiní je dnes hodně rád, sežene-li jakoukoliv práci alespoň blízkou svému oboru. Zatímco v zemích EU by o právníky a ekonomy byl zájem za každé situace, v Gruzii prostě pracovní místa nejsou. Státní sektor je nedokáže vytvářet a soukromý sektor je malý a je dostatečně zásoben. Malou komparativní výhodu má ale Irakli na trhu práce v tom, že je mlád. To šedesátiletý Voloďa, který už tuto výhodu nemá a který hrál třicet let na trubku v tbiliské opeře, dnes obchází tbiliské restaurace a noční podniky s digitálním fotoaparátem a malou tiskárnou a za pět lari (něco přes 2 USD) vyrábí tbiliským ochmelkům momentky. A Zaza, překladatel z němčiny, žije na prahu padesátky s matkou a živí se sběrem prázdných lahví. Od státu ani jeden z nich nemá šanci na penzi vyšší než 100 lari (asi 50 USD) měsíčně, a to ani v Gruzii na život při vší skromnosti nestačí. Takových jako oni jsou zástupy. Práci si tady nikdo nemůže vybírat, je jí zoufale málo.

 

 

V uprchlickém táboře

 

Ani Natalia si tedy nevybírala a s radostí přijala práci prodavačky v samoobsluze. Jednotvárná náplň, třináctihodinové směny, málo peněz, ale měla práci a tak bylo všechno bylo v pořádku. Až do onoho podvečera, kdy do jejího obchodu vrazili dva maskovaní muži. „To byla poslední kapka. Prostě jsem už si nedokázala představit, že bych se za pokladnu zase vrátila. Jenže zároveň mi bylo jasné, že v Gruzii jinou slušnou práci nenajdu. Rozhodla jsem se, že po deseti letech ve Tbilisi zkusím štěstí v Evropě."

Natalia má kamaráda v Itálii a ten jí slíbil pomoci při hledání práce. Plánovala tam zůstat na rok, na dva, kdyby to šlo třeba na tři roky a potom se vrátit už s penězi na byt a všechno ostatní. Nakonec ale kvůli jazykové blízkosti polštiny a ruštiny, kterou výborně ovládá, odjela v dubnu 2009 do Polska. Polsko totiž, jak se doslechla, přijímá běžence, což se jí hodilo, protože na pracovní vízum neměla peníze. Byla v zoufalé situaci a tak se rozhodla pro tenhle riskantní krok. Brzo se však ukázalo, že to nebylo šťastné rozhodnutí. Z letiště putovala rovnou do utečeneckého tábora v Rodzinu Podlaském, formálně si zažádala o azyl a čekala.

„Náš tábor byl kousek od raketové základny u vesnice Bezwola," vzpomíná Natalia. „Nevím, co tam bylo ve vzduchu nebo ve vodě, ale všichni pořád jen spali. A já taky. Prvních pár týdnů jsem jenom spala, nebo brečela. Nic jiného vlastně ani nešlo dělat."

Natalia dostávala podporu sedmdesát zlotých měsíčně, takže jen co se aklimatizovala, začala si hledat práci. Nakonec ji v Rodzinu zaměstnala jedna místní rodina jako chůvu a uklízečku v jednom, byla to ale nelegální práce bez větších vyhlídek. A šance, že by se její status běžence změnil v legální pobyt, byla minimální.

„Bylo mi jasné, že azyl nedostanu a že mě dřív nebo později deportují zpátky do Gruzie. Tak jsem se raději rozhodla znovu riskovat a koupila si lístek na autobus do Itálie," vypravuje dál Natalia. Sbalila se, vzala poslední peníze, které jí zbývaly a sedla na autobus. Všechno šlo skvěle až do zastávky na česko-rakouské hranici. Tam si pro ni přišla česká pohraniční policie a zavedla ji rovnou do cely. „Den jsem byla v cele na českých hranicích, další den přivedli tlumočníka a odvezli mě do českého tábora kousek od rakouské hranice, tam mě vyslýchali. Já samozřejmě řekla celou pravdu, protože už mi nic jiného nezbývalo. V českém táboře jsem byla tři týdny, pak mě posadili do policejního antonu a vrátili do Polska."

Za ilegální přechod hranice zaplatila Natalia pokutu 80 euro, poslední peníze, které měla. Když se vrátila do Polska, mohla teoreticky znovu zažádat o azyl a čekat, jenže už jí dávno došlo, že není na co. „V té době mi navíc onemocněla maminka, volala mi, že jí není dobře. A tak když jsem zjistila, že IOM pomáhá běžencům vrátit se a případně i rozjet vlastní podnikání nebo si doplnit vzdělání, řekla jsem si, že je lepší vrátit se, než být v Polsku v utečeneckém táboře."

 

 

Návraty s IOM

 

Viděno perspektivou vlád cílových zemí migrantů, jsou lidé jako Natalia zdrojem nepříjemností. V mnoha západních zemích jsou politici vystaveni tlaku veřejnosti ukázat, že vůči nelegálním migrantům postupují dostatečně tvrdě. Ovšem i „tvrdý" postup vůči nim má své problematické stránky, neboť deportace jsou poměrně nákladné a jejich objednavatelé se vystavují značné kritice nejen z řad humanitárních organizací. Tento dvojí tlak může být vysvětlením, proč se mnohé země rozhodly podpořit vznik programů dobrovolných návratů, v rámci kterých dostávají navrátilci kromě prostředků na cestu zpět i finanční podporu do nového začátku a zajištění vlastní existence v domovské zemi. Ve většině případů jsou tyto programy svěřeny IOM, mezivládní organizaci o 127 členských státech. Z tohoto důvodu je to často jediná organizace nabízející pomoc běžencům a navrátilcům, což potvrzuje i Natalia: „na nástěnce utečeneckého tábora nebyl jiný kontakt, než na místní pobočku IOM".         

 

 Právě díky aktivitám Mezinárodní organizaci pro migraci (IOM), která se zabývá kromě jiného bojem s obchodem s lidmi a pomocí migrantům v nesnázích v cizí zemi, končí řada příběhů ilegálních běženců z Gruzie alespoň částečným happyendem.

Od začátku ekonomické krize role gruzínské pobočky IOM neustále roste. Podle aktuálních statistik gruzínské pobočky IOM se od roku 2003 s pomocí IOM do Gruzie vrátilo 1158 lidí. Ovšem zatímco například v letech 2007 a 2008 to bylo 97 respektive 98 osob, v roce 2009 už se vrátilo 374 migrantů a jen do října 2010 361 dalších. Z celkového počtu navrátilců přišlo 105 z České republiky (financováno českou vládou), 49 z Belgie (financováno belgickou vládou) a 370 z Polska (financováno z European Return Fund). Finanční sumy vynaložené na reintegraci navrátilců se liší s ohledem na rok a zemi pobytu, v zásadě se ale jedná o sumy od desítek až po tisíce Euro, například Česká republika přispěla v roce 2003 každému migrantovi částkou 75 Euro, ale v roce 2009 už to bylo 1500 Euro. A jen pro zajímavost, v letech 1998 - 2010 požádalo o azyl v některé z dalších zemí světa 94 793 Gruzínů.

 

 

Prací k chudobě

 

Natalia se tedy obrátila jako jedna z mnoha na pobočku IOM a v prosinci 2009 se po osmi měsících v Polsku s jimi zprostředkovanou finanční pomocí mohla vrátit domů. Součástí zprostředkování návratu bylo i uhrazení kursu práce s počítačem, příspěvek na nový notebook a pracovní stůl. Díky tomu si Natalia konečně našla i práci.„Letos v květnu před komunálními volbami jsem zjistila, že opoziční Konzervativní strana shání holku s počítačem, tak jsem se jim přihlásila, pomohla jim s přípravou kampaně a oni mě pak vzali."  

A tak Natalia Tsereteli konečně zase pracuje. Ve tbiliském sídle konzervativců má na starosti styk s novináři, přípravu tiskových konferencí a stranické mediální výstupy. Své původní profesi se vrátila tak blízko, jak to jen šlo, vyhráno ale nemá. S měsíční mzdou v přepočtu asi 70 dolarů si nemůže dovolit ani pronajmout vlastní byt. Situace opozice v Gruzii navíc není zrovna růžová a stát se může cokoliv. Na další ilegální výlet do Evropy se ale rozhodně nechystá.

„V Polsku jsem jen seděla a plakala", vzpomíná s hořkostí v hlase. „. Kdybych našla v Gruzii práci s výplatou aspoň 500 dolarů, tak bych nikam nejela, protože tu mám rodinu. Tady se ale nic nezměnilo. A sedět tu a nic nedělat, to nemá smysl, takže jestli nenajdu pořádnou práci a budu mít šanci jet do Evropy, tak to zkusím. Ale pouze legálně! A to teď nejde, protože mě deportovali,  prý nemůžu do Polska a Česka po dobu tří let. Takže musím čekat..."

 

 

Bez těsné náruče matky Rusi

 

Gruzie je z těch postsovětských republik, které po rozpadu SSSR zaznamenaly značný propad životní úrovně. Gruzínská sovětská republika proslula spolu s dnešním Moldavskem jako vinice východního bloku. Pocházela z ní velká část sovětské elity, sportovní, politické i jiné, a celá země využívala dobrých vztahů s Moskvou. Dnes je všechno jinak. Hospodářská situace země je po letech politického chaosu v katastrofálním stavu: slavné vinohrady z části uschly, silnice jsou na hranici průjezdnosti, země trpí častými výpadky elektřiny, a je zcela závislá na importu všeho kromě oříšků, vína a ve východním bloku kultovní minerálky Boržomi. Vztahy s Moskvou - bývalým hlavním odběratelem gruzínské produkce - jsou totiž hluboko pod bodem mrazu. Svoji nezávislost země zaplatila úpadkem a po válce s Ruskem v Osetii i totální hospodářskou blokádou Ruské federace. Linka Tbilisi - Moskva byla v té době zrušena, hranice uzavřeny. Situace se mírně zlepšuje, z části byly obnoveny nepravidelné lety a otevřen jeden hraniční přechod, k celkové stabilizaci vztahů je však hodně daleko. Rusko si nekompromisně ukrojilo pod záminkou ochrany práv menšin části gruzínského teritoria (Abcházie a část Osetie) a dál podporuje separatistické aktivity na území Gruzie s cílem destabilizovat zemi. Za posledních dvacet let se kvůli tomu proměnily stovky tisíc obyvatel Gruzie (jen po válce v Abcházii v letech 1992-1993 asi 360 000 lidí) v uprchlíky. Tyto vnitřně vysídlené osoby hledají ve zbytku chudé a nepříliš funkční země s přesyceným pracovním trhem jen těžko novou práci a domov. Vysoká úroveň protekcionismu, širokých rodinných vazeb a korupce, spolu s přesyceným pracovním trhem jim, vyhnaným ze svých domů, vesnic a měst, najít práci v novém prostředí, dovolí jen zázrakem.

 

O vývoji hospodářské situace Gruzie vypovídají nejjasněji konkrétní čísla: ještě v roce 2008 rostla gruzínská ekonomika díky zlepšení politické situace a následnému přílivu zahraničního kapitálu o 8,6% ročně, válka s Ruskem v srpnu 2008 však tento růst okamžitě srazila. Ekonomický propad země byl završen příchodem ekonomické krize, která se negativně projevila jak na objemu výroby tak na dovozu zboží. Pád byl hlubší, než místní ekonomové očekávali. HDP kleslo o čtyři procenta, nezaměstnanost vystoupla na 16, 5% a na hranici chudoby se na počátku roku 2009 ocitlo 24% obyvatelstva (některé zdroje dokonce uvádí až 40-50%) a toto číslo stále roste. Jediným východiskem by snad bylo zapojení do evropských struktur (což ale  Rusko vytrvale interpretuje jako přímý útok na něj samotné a jednoznačnou podporu dostává Gruzie stabilně pouze od USA, které jsou ovšem příliš daleko) a trhů (dotační politika evropských trhů však Gruzii zbavuje jakékoli cenové konkurenceschopnosti). Současná Gruzie se tak ocitla na křižovatce několika slepých cest.

 

 

Zurab z Telavi

 

Cesta do Kakhetie je lemována stovkami hektarů melounových plantáží. U každé sedí „bábuška" či „děduška", před sebou horu sklizených plodů určených k prodeji a čekají. Jsou jich desítky a jak se dokáží uživit je jednou z mnoha záhad gruzínské autarkní ekonomiky. Kdo zastaví u silnice a meloun si koupí, zaplatí za kilo v průměru asi dvacet amerických centů.

Kakhetie ale není zemí melounů, nýbrž vína. Odsud pochází drtivá většina gruzínské produkce nápoje, bez něhož si Gruzii a život jejích obyvatel naprosto nelze představit. Jen pro zajímavost, náš přítel Dato, uznávaný tbiliský sochař, si na konci července postěžoval, že mu už došly loňské zásoby vína. Koupil ho totiž jen 1200 litrů.

Přes svou nepostradatelnost není Kakhetie nijak bohatý kraj, dříve státní „vinzavody" působí rozpadajícím se dojmem, silnice jsou stejně špatné jako ve zbytku země a něco přes sto kilometrů cesty z Tbilisi do Telavi, centra oblasti, zabere tři hodiny. Odměnou je ovšem při dobrém počasí úchvatný výhled na Kavkaz a setkání s pohostinností, na níž nás Dato upozorňoval už v Tbilisi. „Jedete do Kakhetie? Tak to se dnes nevrátíte."

 

Zurab Jashiashvili (32 let) je rodák z Telavi, jeho žena má soukromou zubařskou praxi, syn tančí jako Michael Jackson a dcera hovoří výborně anglicky, přestože sotva začala chodit do školy. Rodinu má úžasnou, práci ale ztratil. Roky pracoval u pohraniční policie a strážil gruzínskou hranici s Dagestánem. Od kamaráda pak jednou slyšel o Švýcarsku, zemi, kde jsou hory podobné Kavkazu, kde také pěstují víno a hlavně, kde je hodně práce a za ni hodně peněz. Zurab se dvakrát nerozmýšlel, sbalil batoh a vyrazil.

„Na Ukrajinu jsem si koupil letenku a dál šel pěšky. Vždycky před hranicí jsem zašel do internetové kavárny a na Googlemaps jsem se podíval, kudy ji nejlíp přejít. Měl jsem jen ruksak, mapy stažené z netu, spal jsem po příkopech a za deset dní jsem byl v Rumunsku. Odtamtud jsem střídal vlak a chůzi, až jsem se dostal na švýcarskou hranici. Tam jsem se vydal policii a oni mě zavřeli do utečeneckého tábora." Sotva se ale ocitl za branami tábora, došlo mu, že cestovat bez povolení byla obrovská chyba. „Ale na vízum jsme v té době prostě neměli. Moc jsem nad tím nepřemýšlel a prostě jel. Neměl jsem peníze ani na dopravu, proto jsem šel z Ukrajiny pěšky. Celou dobu jsem jen doufal, že ve Švýcarsku seženu práci. Všichni říkali, že v Evropě je dobře."

Vystřízlivění přišlo rychle, Švýcarsko není země, kde by migranty vítali s otevřenou náručí, a tak když Zurabovi nabídli přesun do Belgie, neváhal.

„V Belgii jsem sice zase žil v táboře, ale bylo tam dobře. Měl jsem pokoj, jídlo, všechno bylo fajn. Dokonce jsem od Červeného kříže dostal kartičku, něco jako utečenecký pas, se kterou jsem mohl cestovat po celé Evropě. Nikdo mi nedělal potíže, nebyl problém se třeba policistů zeptat na cestu, naučil jsem se trochu francouzsky a jinak mluvil rukama a nohama." S podporou šedesáti eur na měsíc ale Zurabovi nezbývalo, než se znovu pokusit najít si práci. Marně.

„Myslel jsem, že v Unii je líp než tady a asi je to pravda, ale pro lidi, kteří tam přijedou nelegálně, tam není nic. Tady mám ženu a děti a zůstat tam bez práce nemělo smysl. Proč bych zůstával v Belgii, když mě doma čeká rodina. Tak jsem se rozhodl vrátit."

Kamarád z utečeneckého tábora mu dal typ na IOM a pak už šlo všechno rychle. Navíc jejich pomoc neskončila koupí zpáteční letenky. „Kdysi jsem pracoval jako truhlář, měl jsem doma svojí dílnu, ale nebyly peníze na postavení střechy, takže když přišly deště, všechno mi zničily. Lidé z IOM mi ale nabídli pomoc, přijeli se k nám podívat, zaplatili nejen střechu nad dílnou, ale i základní vybavení, materiál do začátků a dokonce nám přispěli i na auto. Bez jejich podpory bychom to nedokázali."

To už nás Zurab provádí po dvoře za svým rodným domem, kde kromě pobíhajících kuřat a na řetězu uvázaného prasete stojí i nová střecha a pod ní pracovní stůl se základním nářadím a parní kotel. Zurabův otec Vacho, jeho soused a kamarád Voloďa z něj právě vytahují párou změklou dřevěnou lať. Utahují ji do svěráku a ohýbají. Až vyschne, svěrák povolí a z latě se stane základ nové židle. To je teď nové povolání Zuraba a jeho otce.„ Teď už je to na nás, až vyrobíme dost židlí, pojedeme na trh a zkusíme je prodat. Konkurence je tvrdá, ale naše židle jsou dobré. Myslím, že se nám to podaří."

 

 

 

Ilegální činnost Konstantina Bagiriadzeho

 

Konstantin (35) si objednává kapučíno. Upije a nespokojeně se ušklíbne. „Tak dobré jako v Německu ho tu nikdo uvařit neumí." Musí to vědět, v Německu žil deset let.

Konstatntin studoval kybernetiku a programování. V Gruzii ale šanci na své budoucí uplatnění viděl mizivou a tak se ještě během studií rozhodl odjet do Německa. Sehnal peníze, dohodl se s univerzitou ve Stuttgartu, získal studentské vízum, koupil si letenku a v roce 2000 se ocitl v jiném světě.

„Prvních pět let jsem chodil do školy a zároveň pracoval. Víte, jak to je, abych měl co jíst, musel jsem si někde vydělat peníze. Navíc jsem nechtěl bydlet na koleji, tak jsem si pronajal byt. Zkrátka nakonec se stalo, že jsem do práce chodil víc než do školy. Nedostudoval jsem, ale na studentské vízum jsem v Německu legálně vydržel celých pět let."

Vízum Konstantinovi po pěti letech skončilo, vrátit se ale nechtěl. Dávno už byl totiž zamilovaný do Gruzínky, která v Německu také studovala. Tak zůstal ve Stuttgartu.

„Pracoval jsem nelegálně všude možně. Zkoušel jsem shánět práci se svou specializací, ale marně, tak jsem většinou pracoval rukama na stavbách. Je to podivný systém. Měsíc třeba máte práci a měsíc ne. Podobných migrantů jsem takhle poznal spoustu. Hodně Gruzínců, Afričanů, Čechy taky, i mezi Němci mám spousty přátel, se kterými jsem stále v kontaktu."

Z jeho dívky se mezitím stala manželka Přemluvili jsme místního popa z pravoslavného kostela a ten nás oddal. Bylo to důležité jen pro nás. Sice neoficiálně, ale udělal to."

Následovalo dalších pět, které Konstantin v Německu strávil, tentokrát však už jako „ilegál". Jinou, než nelegální práci neměl šanci získat. „Prostě jsem využíval služeb jedné firmy, která dohazovala práci na černo. Je to asi tak, že za zprostředkování práce firma dostane 22 euro za hodinu a já z toho dostanu 9 euro za jednu odpracovanou hodinu. Dokumenty jsem žádné neměl, dokonce jsem ztratil i pas, kdyby mě na ulici zastavila policie, měl bych velké problémy. První měsíc jsem se kvůli tomu strachoval, stresoval se, ale pak jsem si na to zvykl a klidně cestoval po Evropě. Podíval jsem se i do Švýcarska a projezdil celé Německo. Nikdy jsem se neschovával, nebál jsem se ničeho, ani policie."

Poslední roky v Německu patřily k těm nejlepším v jeho životě. Získal stabilní, i když nelegální práci na stavbě, peněz bylo dost, manželka otěhotněla. „Jenže pak najednou přišla hospodářská krize, začalo propouštění a já po třech letech ztratil práci a nedokázal najít novou. Do toho se nám narodil syn Alexandr. Naštěstí měla manželka stále studentské vízum, takže dokumenty měla v pořádku a mohli jsme normálně rodit v porodnici, jinak by to byl obrovský problém."

Peníze ale rychle ubývaly, dítě potřebovalo lékaře, pojištění, otec bez řádných dokumentů, všechno bylo najednou mnohem složitější.

„A tak jsem koupil letenky do Gruzie, ale neměl jsem pas, tak jsem jel do Berlína na ambasádu. Tam jsem jim vše popravdě řekl, sice mi odebrali otisky prstů a vyslýchali mě, ale pak vystavili narychlo dočasný pas a já ještě ten večer s rodinou seděl v letadle směr Tbilisi."

Vrátili se v květnu 2010. „Když jsem před 10 lety přijel do Německa, vnímal jsem to jako jedinou příležitost, jak se dostat z Gruzie a žít na jiné úrovni. V té době u nás byly války, Ševarnadze všechno rozvrátil, na ulicích nebylo bezpečno, práce nebyla, co v takové zemi? Vlastně už když jsem vyjížděl jako student, věděl jsem, že spíš než studovat, se pokusím v Německu žít."

Gruzie, do které se vrátil, je mnohem příjemnější země než před deseti lety, ulice jsou bezpečné, zboží a služby dostupné. Jeden problém ale trvá, není práce. 

„Žádné peníze jsem si do Gruzie nepřivezl, spíš nadhled nad událostmi a znalost němčiny, jenže o překladatele zájem není. Práci pořád sháním, do toho rekonstruujeme byt, žena žije na venkově u rodičů, není nám lehko. Ale musíme to brát, jak to je. A jestli bych se vrátil? Určitě bych chtěl, ale musel bych mít předem dohodnutou práci. Taky nevím, jestli by mě pustili. Navíc mám rodinu, všechno je teď složitější. Ale co, není čas si vybírat nebo čekat, co přijde. Musíme se snažit sami."

"There is hope, but not chance." (a contemporary Georgian proverb)

Georgians and their country on the way

 

Jan Hanzlík, Petr Šilhánek, Papa e Mama

 

 

It happened like this: dusk, a young lady sitting behind a cash register, looking forward to go home, maybe thinking about how to spend the evening or where to get some food and for how much. There is no one in the shop, it is almost closing time. But then the door opens suddenly once again and two hooded men with knives in their hands rush in. She would give them everything at that moment, but fortunately they settle just for the cash register. After they leave the salesgirl collapses and cries in shock.

The two muggers were caught a week later - with no money, on the other side of Georgia. But the girl was not interested anymore. Only one thing mattered for her at the moment. Leave this country. For Europe. Everything is easier there. A lot of work and no daylight robbery. She has to go. She will start from scratch there.

 

Natalia Cereteli (29) always wanted to be a journalist. "When I was young, I used to sit in front of a mirror and speak to it with a comb in my hand instead of a mike," says a small, good looking girl and smiles sincerely as she recollects this pleasant memory. She is careful not to get too animated  because the size of her room, in fact a one-room flat at one-time maternal hospital in the Sololaki quarter, does not enable exuberant laughter and moves. A bed, a table, a seat, a case, a TV set, and three people seem to have filled all the space within those four walls. "I never gave up. I graduated as a journalist and started to work at newspapers, but they were opposition ones and as president Saakashvili's national party took the reins in 2004 they gradually lost influence and money and went bankrupt. And I lost my job."

There are many people with the same problem in Georgia. They have no job or they do not work in the line of business they are educated for. To find a decent intellectual job is a problem with the only one solution: one has to use one's contacts or bribe somebody. And only a few people have such an opportunity. As a result, you can meet sixty-year-old Volodya on the streets of Tbilisi, for example. He once played the trumpet at the Tbilisi Opera and now he walks round restaurants and night clubs with a digital camera and a printer taking pictures of drunkards for five lara. He is a typical example; nobody has any choice, it is very difficult to find a job and the government cannot guarantee more than a minimal pension, usually not exceeding 100 lara (about 50 dollars). Natalia was not picky either and she gladly took a job of a clerk in a grocery store. Monotonous work, thirteen-hour shifts, low wages, everything was fine. Until that early evening, when two hooded men robbed her store.

"It was the last drop. I just couldn't imagine getting behind that cash register again. But at the same time I knew I couldn't find another decent job in Georgia. So I decided, after ten years spent in Tbilisi, to try my luck in Europe."

Natalia has a friend in Italy who promised to help her find a job. "I wanted to stay for a year or two, three if possible, and then come back with enough money for a flat and everything else." Initially, though, she went to Poland in April 2009. She decided so because of the similarity of the Polish language to Russian, which she knows perfectly, and also because she heard that Poland accepts refugees. She had not enough money to arrange for a temporary worker visa, so she decided to take a risk. It was not a lucky decision. She went right to a refugee camp in Rodzin Podlaski, applied for asylum, and waited.

"Our camp was near a missile base by the Bezwola village. There was something in the water or in the air, I don't know, but everybody just slept all the time, including me. I slept or cried for the first couple of weeks. There was nothing else to do."

She obtained an allowance of seventy zloty a month so once she acclimated, she started looking for a job. Finally a local family in Rodzin hired her as a nurse and a charwoman, but the work was illegal and with minimal perspectives and chances to change her refugee status for a legal one.

"I knew for sure that I would not be granted the asylum and that sooner or later they'd deport me back to Georgia. So I decided to take a risk once again and I bought a bus ticket to Italy." She packed, took the rest of her money and got on the bus. Everything was fine until the Czech-Austrian border. A frontier guard detained her immediately and put her right in prison.

"I spent a day in a prison cell at the Czech border. The next day they sent me an interpreter and took me to a Czech refugee camp near the Austrian border for interrogation. Of course I told them the truth, there was no other way. I spent three weeks in the Czech camp and then they sent me back to Poland."

She paid a fine of eighty euro for an illegal crossing of the border, her last money. When she got back to Poland, she could theoretically apply for asylum again and wait, but she already knew there was nothing to wait for.

"On the top of it my mother fell ill; she called that she didn't feel well. I also found out that IOM helps refugees to come back and even start their own business or finish education. So I figured coming back was better than staying in the Polish refugee camp."

 

Returns with the IOM

 

Seeing via perspective of migrants target´s countries, people like Natalia are source of problems. Politics in many western countries are facing public pressure and are asking to show strong hand politicy against ilegal migrants. But even „oppressive" cession against them has its dark sides, because deportation are quite expensive and its client is facing critics not just from humanitarian organisations lines. This double pressure may explain, why many countries decided to support programs of voluntary returns. Within the framework of those returns migrants are obtaining beside means for comeback also financial aid for new begining and securing hole existence in homecountry. In most of the cases such programs are entrusted to IOM, intergovernmental  organisation with 127 member countries. For this reason it´s often the only organisation offering help to refugees and returnees, which Natalia confirms: „On the noticeboard of refugee camp, there wasn´t any other contact but IOM´s local office phone number."

Thanks to International Organisation for Migration activities many stories of ilegal refugees from Georgia end with partial succes.

With the beggining of economic crise part of IOM is constantly growing. According to actual statistics of georgian IOM branch office 1158 people returned to Georgia with its help. But as in,for example, 2007 and 2008 it was 97 and 98 people, in 2009 already 374 migrants returned and only till october 2010 361 others. From total number of returnees, 105 came from Czech republic (financed by Czech government), 49 from Belgium (financed by Belgian government) and 370 from Poland (financed by European Return Fund). Sums of money spended on reintegration of returnees are variating regarding to year and country of stay, but generaly its amounts from tens till thousands Euro. Czech republic, for example, contributed in 2003 every migrants with 75 Euro, but in 2009 it was already 1 500 Euro. In yeras 1998-2010 asked for asylum in one of other world countries 94 793 Georgians.

 

 

Working for Poverty

 

Thanks to IOM many stories of illegal refugees from Georgia have happy ending, at least partially. This organisation works perfectly, but unfortunately it is the only one helping the refugees and returning immigrants. Natalia approached a Polish branch of IOM as well and she came back home with their financial assistance in December 2009, after eight months spent in Poland. In addition, IOM paid for her computer lessons and contributed funds for her new notebook and desk. And thanks to their help she finally found a job."

"It was before the municipal elections this May. I found out that the opposition Conservative Party was looking for a girl with a computer, so I applied, helped them with the election, and then they employed me."

Natalia Cereteli finally works again. She is in charge of the relations with journalists, she prepares press conferences and the party's statements for media. She is as close to her original profession as she could be, but she has not won yet. Her average salary is about seventy dollars a month and she cannot afford to rent her own flat. Moreover, the situation of the opposition in Georgia cannot be seen in bright colours and anything can happen. But Natalia is clearly not planning another illegal trip to Europe. 

"I'm not going anywhere without a visa. If there's a chance to go somewhere legally in terms of three four years, I would definitely try. The truth is, the situation here hasn't changed at all. Georgia's still the same. If I found a job with a salary of at least 500 dollars, I wouldn't go anywhere, because my family lives here. I was so sad in Poland, I used to sit and cry there, it was really bad. But there's no point in sitting here and doing nothing, so if I don't find a decent job and I have a chance to go to Europe, I'll try. But legally only! And that's impossible right now, because I was deported, so I can't go to Poland and to the Czech Republic for three years, at least they told me so. So I have to wait..."

 

Without an Embrace of Mother Russia

Contemporary Georgia is schizophrenic in a way. The older generation bears many symptoms of post-Soviet mentality. Its lifestyle, thinking, and attitudes to work, authorities, and future are often frighteningly "Russian". In other words resigned, fatalistic and sheepish... Older men usually sit in the shadow of trees, partly because it goes well with tradition, partly because of the lack of job, which everybody swears at. The question is: to what extent are people nursed by the Soviet Union able to change their destiny? It often looks like they sit in resignation and wait for something to happen. But the young generation's idea of life is completely different. Not only do most of them not speak Russian - their knowledge of English brings with it a western way of thinking, self-confidence, diligence, and an individual approach. They are not afraid to change things and they want to do it in their own country as well. We met many people, for example young men David Nigauri and Irakli Shatakeshvili, who studied in Germany. Not only did they obtain excellent education - they also got an opportunity to find a very good job there regardless of the economic crisis. But they refused it because both of them feel responsible for their country. And this is simply amazing. By and large they came to the conclusion that they can - and should - apply their education and experience in Georgia and thus help their country.

"In fact, I spent a half of my life in Germany," says Irakli. "I have got many friends there and it was very hard for me to leave. But I chose my country because escape is not a solution. Life's hard here. It's good to leave Georgia to come to understand what's wrong at home. Then you'll come back a try to change something. If you have an opportunity, you have to try. And it's my goal to try."

Of course the reality was bitter. Basically, an idealistic graduate from a western university is often very glad to find any job in his line of business. While the EU lacks lawyers (Irakli) and economists (David) all the time, there are no such jobs in Georgia. The reason is simple: the public sector is not able to generate them and a private sector is small and saturated. Despite all the difficulties, both young men have a job and it should be emphasised that they are not losing their optimism. What is more, they are not endangered by the difficult economic situation in Georgia. A rule proceeds here as well: youth and education are the best references on the labour market. If he were thirty years older, Irakli would probably end as a person we will refer to as Zaza, an interpreter from German whom we met on the bank of the Tbilisi Sea, a lake where local people usually spend hot summer days. Zaza is almost fifty years old, he lives with his mother and collects empty bottles for living. But on the other hand, he is fluent in Russian. 

 

Zurab from Telavi

The road to Kakhetia is flanked by hundreds of hectares of melon fields. An old lady or a man sit next to them and wait, a heap of plucked fruit for sale in front of them. There are dozens of them and how they can make their living it is one of many mysteries of Georgia's autarchic economy. Everybody who stops by the road and buys a melon pays twenty cents per kilogram on the average.

But in fact Kakhetia is not a country of melons, but wine. An overwhelming majority of Georgian production of this beverage comes from here and it is impossible to imagine Georgia and its inhabitants without it. (One curiosity: our friend Dato, a recognised sculptor, complained that his supplies of wine this year have already run dry because he had "only" bought 1,200 litres.)

Though indispensable, Kakhetia is not a rich province. One-time state wineries look dilapidated, the local roads are just as bad as in the rest of the country, and it takes three hours to cover a distance of slightly more than 100 kilometres from Tbilisi to a local centre Telavi. But if the weather is fine, you will be rewarded by an enchanting view of the Caucasus and by the hospitality Dato mentioned back in Tbilisi. "Are you going to Kakhetia? No chance of getting back today."

Our destination in Telavi is the house of Zurab Jashiashvili. Thirty two years old Zurab was born here, his wife is a private dentist, his son likes to dance to the melody of Michael Jackson's hit "Beat it" and his daughter speaks excellent English although she barely started to go to school. His family is terrific, but he lost his job - he worked as a frontier guard between Georgia and Dagestan for years. But once he heard about Switzerland from a friend, a country with mountains similar to the Caucasus, where the wine is also grown and above all where is lot of work paid with lot of money. Zurab did not think twice, packed his rucksack and hit the road.

"I bought an air ticket to Ukraine and then just walked on. I went to an internet café every time the frontier was ahead of me, to find the best way to cross it on Google. I only had a rucksack and maps downloaded from the internet. I slept in gutters and within ten days I reached Romania. Then I alternated between trains and walking until I reached the Swiss border. I went to the police there and they sent me to a refugee camp." Once he passed the gates of this camp he understood that travelling without a permit was a big mistake. "But we hadn't enough money for visa. I didn't think twice and just hit the road. I had no money for transportation, that's why I went on foot. I hoped I'd find a job in Switzerland all the time. Everybody said to me that I'd make a good living in Europe.

But disillusion came quickly. Switzerland is not a country welcoming immigrants with open arms and when they offered Zurab a transfer to Belgium, he did not hesitate.

"Though I lived in a camp in Belgium, it was good. I had a room, food, everything was all right. I even obtained a card from the Red Cross, some kind of a refugee passport, so I could travel all over Europe. Nobody did me any trouble and it wasn't a problem at all to ask the cops the right direction. I learned some French and I used hands and legs as well." With an allowance of sixty euro per month, Zurab had no choice but to try to find a job again. But it was futile.

"I thought that one could live better in the EU than here and it may be true as well, but there's nothing at all for illegal immigrants. I have a wife and children here, so there was no point staying there without a job. Why should I stay in Belgium while my family has been waiting for me? So I came back."

His way home was not easy at all, but his friend told him about IOM. Zurab called their branch and since then everything was much faster. A homeward air ticket was not their only help. "I used to work as a carpenter, I had my workroom, but I couldn't afford a roof, so the first heavy rains destroyed everything. But people from IOM gave me a hand, came to my house and now I have a job again."

Zurab shows us round a yard behind his native house. Apart from running chickens and a chained pig there is also a new roof, a workbench under it with basic tools, and a steamer. Zurab's father Vacho and his neighbour and a friend Volodya are just taking a softened lath from the steam. They are fixing it into a holdfast and bending it. When it dries out, they will loosen the holdfast and the lath will become the base for a new chair. It is a new occupation of Zurab and his father.

"Not only did IOM pay for the roof over the workroom - they also covered the basic equipment, supplies and they even contributed to a car. We would never have managed without their help. And now it's our turn, to make enough chairs, to go to a fair and to try to sale them. Competition is keen, but our chairs are good. I think everything will be OK." 

It is getting dark. The yard is filled with relatives and friends, and the oldest one is in charge. There are two bricks in the middle of a dusty ground and in no time embers are between them and special skewers called "shampury" are ready for baking pork shashlik. An unhappy pig watches it all from behind and grunts in malcontent. After a half an hour we are invited to the house. Men in the workroom finish their work and the father announces with a smile, but decidedly that they are finished for today. "And now we'll have a drink." Another lesson of Georgian hospitality comes soon.

 

 

Illegal activities of Konstantin Bagiriadze

Konstantin (35) orders a cappuccino. He sips and then grins in malcontent. "Nobody makes as good a coffee as they do in Germany." He knows for sure, he lived there for ten years.

Konstantin is a cyberneticist and a programming engineer, but he never found a job in his line of business in Georgia. So he decided to leave for Germany during his studies. He raised some money, signed an agreement with an university in Stuttgart, obtained a student visa, bought an air ticket and in a year 2000 he changed his life.

"I went to school and worked simultaneously for the first five years. You know, if you want to eat, you have to earn some money. And I also didn't want to live in the campus, so I rented a flat. By and large, finally I worked more than I studied. Then I quit university, but with my valid student visa I stayed in Germany legally for five years."

Finally his visa was overdue, but Konstantin did not want to get back. He was in love with a Georgian girl for a long time and she also studied in Germany. So he stayed in Stuttgart with her.

"I worked illegally almost everywhere. I also tried to find a job in my line of business, but it was impossible, so mostly I worked as a builder. This system is very strange. You work for a month a then you don't for another one. I met many immigrants in the same situation. A lot of Georgians, Africans and Czechs as well. I have many friends among Germans and I'm still in touch with some of them."   

His girlfriend became a wife in the meantime, though they married illicit and without papers. "We persuaded a local orthodox priest and he married us. Unofficially, but he did. It was very important for us." 

After five years of a legal stay, Konstantin spent another five years in Germany illegally. He had no chance to get any job other than illegal. "I just used the service of one firm that offered me an illicit work. Its placement rate was 22 euro for an hour and nine euro from this sum was my hourly wages. I had no papers and I even lost my passport, so if the cops stopped me, I would have been in a big trouble. I was afraid and nervous for the first month, but later I got used to it and travelled around Europe with ease. I visited Switzerland and I've seen all Germany, but I didn't hide and I wasn't afraid of the police or any authorities." The last three years spent in Germany were some of the best in his life. He got a stable, though an illicit job as a builder, he had enough money, and his wife got pregnant.

"But suddenly the economic crisis came, layoffs started and after three years I lost my job and I couldn't find a new one. On the top of it my son Alexander was born. Fortunately, my wife still had a student visa, so our papers were OK and she could give birth to our son at maternal hospital. Otherwise it would have been a big problem."

But the money run thin quickly, the child needed a doctor and insurance, and his father's documents were valid no more... Suddenly everything became much more complicated.

"So I bought air tickets to Georgia, but I had no passport and that's why I had to go to the embassy. I told them the truth. They took my fingerprints and interrogated me, but then they issued a temporary passport for me and I got on board of a plane heading for Tbilisi that same evening." They came back to Georgia in May 2010, after ten years that Konstantin spent in Germany.

"When I came to Germany ten years ago, I felt it was the only opportunity to leave Georgia and experience a different standard of living. Georgia was at war at that time, Shevardnadze disrupted everything, it was dangerous in the streets, there were no jobs to be found, so what can you do in such a country? Actually, leaving as a student I knew I'd try to live in Germany rather than study."

The present Georgia he returned to is much more pleasant than it was ten years ago. The streets are safe, goods and services available. But one problem still lingers on - there are no jobs.

"I brought no money back to Georgia, but I did bring a sense of perspective and knowledge of German, but there is no demand for translators. I'm still looking for a job, we are rebuilding our flat, my wife lives with her parents in a village, so it's not easy at all. But we take it as it comes. And would I like to come back to Germany? Yes, I'd love to, but I'd have to have a legal job there and I also don't know if  they'd let me go. I have a family and it makes it more difficult, the possibilities are limited. But why not, there's no time to choose or wait what's going to happen. We have to try."

 
 

Petr Šilhánek

Rodákem z pražského Žižkova. Při úspěšné organizaci humanitární mise zdravotnického materiálu do Afghánistánu pro Charitu Česká republika dokumentuje kábulské ulice. Dále vytváří pro zmíněnou neziskovou organizaci reportáže zahraničních pomocí z Moldávie, Gruzie, Ukrajiny, Srí Lanky a Indonésie. V roce 2007 vzniká obrázková publikace „Dva roky po Tsunami".

 Svými fotografickými dokumenty nezapomíná ani na romskou problematiku v Česku putovní výstavou „Romské kluby". Specializuje se na černobílou velko-formátovou fotografii.

2011 putovní výstava Czech Development in Georgia, velkoformátový kalendář 2011 "GRUZIE".

Petr Šilhánek

 
fotografie >
photographs >
  
texty >
texts >
 

1. INDONÉSKÁ-ACEŽSKÁ

Petr Šilhánek, Banda Aceh, 28.6.2006

 

 

   Vyrážíme do Acehu cestou podél moře. Pobřeží výrazně změnilo svoji tvář, vznikly nové zátoky, obydlené oblasti nadobro zmizely z mapy světa a jediná silnice, která vedla na sever do Banda Acehu, hlavního města provincie, téměř zanikla.

 

   Banda Aceh opouštíme v pozdních odpoledních hodinách a je zřejmé, že do cílového městečka Lamno, kde je otevřena jedna ze dvou oblastních kanceláří české Charity dorazíme po setmění. Ne že bychom při přesunu zdolávali velkou vzdálenost, nakonec to je pouze 84 kilometrů, ale silnice ještě není opravená a do optimální podoby má daleko. V některých místech si voda se silnicí pohrála tak, že asfalt rozbila na části a rozmístila ho po okolí. Opodál ho nalámala na kusy a s pravidelností kláves od piána naskládala za sebe. Tam, kde z vody vyčnívají ubroušené kamenné sloupy, je patrné, že zde dříve stávaly mosty.

   Náš přesun trvá přes dvě hodiny.

 

    Ještě rok po katastrofě se do postižených oblastí létalo helikoptérou, což nebylo nákladné, protože dopravu spravovalo „UN". Humanitární  projekty se ale složitě koordinovaly, méně časté návštěvy postižených oblastí komplikovaly plynulost prací a nutný materiál se leckdy vrtulníkem nedal všechen pobrat.

   Dnes je tomu naštěstí jinak. Silnice podél pobřeží připomíná sice tankodrom, přesto se dá lehce, byť zdlouhavě projet. Snížily se komplikace s transportem potravin, stavebního materiálu, sazenic zemědělských plodin a těžké techniky. Obnova veřejné meziměstské dopravy přispěla k podnikatelskému růstu a obchodnímu rozvoji. Obyvatelé Acežské autonomní republiky se po souši přepravují svobodně, a to i do dříve nedostupných destinací.

 

Lamno

 

Až na přístav a rybářské domky se městu Lamno pohroma vyhnula. Bohužel okolní vesnice kopírující pobřeží zasaženy byly. Charita si v Lamnu vybudovala malou kancelář. Podporuje zde hlavně zemědělce z postižených oblastí a tzv. aqua projekty.

  Odrůdy oříšků , rýže pěstovaná v suchém i mokrém terénu a kukuřice, to jsou hlavní produkty zdejšího kraje. Vesničané mají s těmito plodinami zkušenosti, proto podpora a důvěra ve sklizeň je na místě.

 

AQUA PROJEKTY

 

Jedním z „aqua projektů" je výsadba a pěstování mangrovníku. Proč právě mangrovník?

Tento obojživelný strom roste přímo z vody, respektive z močálovitého bahna a spleť jeho kořenů vystupuje až nad hladinu. Teprve asi metr nad ní začíná samotný kmen tyčící se do výšky až čtyřiceti metrů. Strom patří k nejstarším rostlinám naší planety a je schopen žít jak ve sladké, tak ve  slané vodě. Proto roste v místech, kde řeky ústí do moře.

  Mangrovníkové porosty slouží jako útočiště pro množství jedinečných živočichů, dále jako chovné stanice pro ryby a měkkýše, které místní obyvatelstvo loví.

  Mangrovníky jsou navíc přírodním filtrem proti škodlivým látkám vnikajícím ze zemědělské půdy do vody. Tím se  částečně zabraňuje zanikání korálových útesů.

  Kořeny mangrovníku zpevňují půdu jako cement. Pevně propletené houštiny chrání pobřeží před ničivým zásahem vysokých vln, které se při nárazu o porost rozbijí. A zejména při Tsunami by mangrovníková hradba zachránila nejeden lidský život.

  Dříve mangrovníky pokrývaly až tři čtvrtiny mořského pobřeží v tropických a subtropických oblastech. Dnes zůstala sotva polovina a zbývající stromy jsou ohroženy.

  Česká katolická charita vybudovala mangrovníkové školky a vzrostlé sazenice distribuuje do poničených vesnic podél pobřeží.

 

 

 

SÁDKY, RYBY, STAVIDLA( Tambaky)

 

   Neodmyslitelným prvkem indonéské kuchyně jsou ryby.  Každá větší jídelna má postavené menu na pečené či smažené rybě, k výběru je směs kořeněných omáček, zelenina,  rýže a nudle.

 

  Na rozlehlé pláni pracuje bagr. Rypadlem vybírá zeminu a vrší ji za sebe. Vytváří čtvercové prostranství téměř 30 na 30 metrů. Prostor je obehnán hrází. Dno nádrže je podmáčené prosakující vodou. Hráz je ve dvou protilehlých místech přerušena úzkým korytem.  Právě teď se v něm splétá železná konstrukce, do které se vylije betonová kaše. Po dokonalém zatvrdnutí vznikne propust, která se osadí dvojitými výsuvnými dvířky, mezi nimiž bude napevno zabudována síť proti úniku vysazených ryb.

  Ano, Caritas staví v postiženém Acehu soustavu vzájemně propojených nádrží. Stavidly se  bude regulovat kolísající hladina závislá na přílivu a odlivu moře. Místní obyvatelé  v sádkách pěstují ryby, které  zpracovávají pro trh nebo pro vlastní potřebu.

 

 

 

 

 

1. INDONÉSKÁ-ACEŽSKÁ

text en.

 

2. INDONÉSKÁ-ACEŽSKÁ

Petr Šilhánek, Banda Aceh

 

Cesta na Logan

 

   Auto mi opět poskakuje na hrbolaté štěrkopískové cestě. Směr dnešního přesunu a konečná stanice je město Logan. Míjím dřevěné varungy, a tak zastavuji a doplňuji tělem žádané tekutiny.

   Varung je stánek, který má v sortimentu hlavně kávu a čaj. Pokud je majitel podnikavější, zahrne do své nabídky ještě nudle, v tom lepším případě vařenou rýži nebo banány.

   Někdy se kochám přípravou takové čínské polévky. Pytlík se navrchu odstřihne, vyjme se koření, do pytlíku se nalije horká voda, do horké vody se nasype chemický odvar, pytlík se zatáhne prsty a zakvedlá. Tuhost nudlí povolí, koření se rozpustí a po minutě zručnosti dostávám nudle přelité ze sáčku do misky. Doprostřed nudlového vývaru si posadím vařené vajíčko. Dalším doplňkem jsou křupavé čipsy, to jako místo chleba. Tyto kulinářské orgie akceptuji každé ráno.

   Nemůžu si pomoci, už jsem asi starý na to, abych každé ráno snídal nudle, někdy i obědval, stalo se, že i večeřel. Ptám se sám sebe, proč nerozšíří sortiment. Vždyť většinu času nečinně sedí a kouří hřebíčkové kerteky, nebo polehávají na lavici před varungem a dokonce někdy ani neráčí vstát, když zastavím a bláhově se ptám na maso, abych si udělal změnu v jídelníčku.

  Teď mám na mysli varungy podél cesty z Banda Aceh na Čalang. Samozřejmě, že lenost neplatí pro celou Indonésii, a že ve městech fungují prima jídelny. Ale tady? Tady jako kdybys mávnul proutkem a zastavil čas.

   A tak sedím v osamoceném stánku podél cesty, hltám nudle, piji hořkou a velice dobrou kávu a dumám nad podnikatelskou neochotou.

   Před varungem skotačí dvě děcka, pravděpodobně synové majitelky, která ze mne nespouští zrak. Buď jí dělá dobře, jak mizí její jídlo v mém žaludku, nebo prostě světlý obličej jen tak nevidí, každopádně se na mě směje, jako kdybych právě já, měl být pokrmem při dnešní večeři.

 

  Ptám se na děti, na to kolik jim je let, jestli chodí do školy a kam, jestli  varung všechny uživí, kolik prodá kafe a jestli neuvažují o stěhování do města? Potom kde shánějí dříví, protože vidím, že vodu vaří na ohni. Jestli za stánek musí platit úřadům, a kolik? Na vodu se ptát nemusím. Hned naproti v zatáčce stéká po skále osvěžující horský pramen. Mnozí cestující zde zastaví a buď si naplní lahve vodou, nebo se jen osvěží od všudypřítomného prachu, a ti co nespěchají, si umyjí motorku. To, že je varung postaven na tomto místě, určil právě vyvěrající  pramen.

 

  Na matce je vidět, že můj zájem o její děti a stánek jí dělá šťastnější. Usmívá se od ucha k uchu a s radostí odpovídá, že děti do školy samozřejmě chodí, ale výuku mají jen dopoledne, protože jsou ještě malé a nezvládly by se soustředit celý den. Každé ráno je obléká do předepsaných krojů, což jsou modré kalhoty, bílá košile a okolo krku stylově uvázaná kravata. Pak je posadí do malé dodávky, která je odveze do vedlejší vesnice.

   A že až budou větší, budou do školy jezdit na kole.

   A že aby to už bylo, protože řidiče dodávky, za to že je vozí zadarmo tam a nazpět, musí stravovat každý den.

  Zásoby na podpal shání z moře. Sbírá naplavené dřevo, které každý den suší na slunci, aby vůbec hořelo. Dříve se o teplo domova staral manžel, ale od té doby co si ho vzala Tsunami, dělá všechno sama. Teď už je dobře, obnovil se provoz na silnici mezi Banda Aceh a Čalangem. Obchodní cestující se zastaví na občerstvení a přísun peněz je vcelku pravidelný.

 

  Bác! Jako kdyby mě praštil bambusovou větví do zátylku. Jak jsem mohl být zatrpklý? Jak to, že jsem odsuzoval jejich podnikání? Jak můžu chtít lepší jídelníček, když majitelka ani nemůže jet na trh? Jak to, že jsem jim přisuzoval lenivost? Jak to, že mi nedošla skutečnost o nedávno proběhnuvší Tsunami? Jak to, že jsem soudil, ačkoli na to nemám právo?

  Vždyť minulost a současnost jsou spojité nádoby.

To ta vlna! To Tsunami  všechno přerušila. Ona vlna je proutek času, který  zastavil pohyb vpřed. O to těžší je proutkem mávnout, zapomenout a jít dál.

   Vždyť silnice, po které jsem přijel byla ještě před časem neprůjezdná. Je to nedávno, co první auto projelo kolem. Kdo by tu nakupoval? Pro koho by měli majitelé varungů vyvařovat? Nyní, teprve nyní, projíždí první obchodníci a cestující. Lidé se začínají vracet do svých poničených vesnic s odhodláním začít znovu žít.

 

   A ještě jedno si představím. Sebe v roli Acežana,  který vesele žije se svou rodinou ve vesnici u moře.

   O Tsunami nemáme ani potuchy.

   Lovíme ryby, pěstujeme rýži a oříšky, před domkem roste zázvor, který po sezoně prodáme a koupíme si motorku. Jsme radostí bez sebe, když děcka dělají první krůčky, když poprvé řeknou táto a mámo. Radostně žijeme ze dne na den a vůbec si neuvědomujeme, že se na nás řítí vlna, která pohltí vše, co jí stojí v cestě.

   A katastrofa se stane.

   Všeho nechám, chytnu děcka a běžím s nimi co nejrychleji do hor. Obyvatelé vesnice šplhají do kopce a my mezi nimi. Nikdo neví, co se za námi děje, jen slyšíme hlasité dunění vln a praskající kmeny stromů. Potkávám sousedy a ptám se, jestli neviděli mojí manželku.

  Neviděli.

Všichni jsou potrhaní  a poškrábaní od větví, k smrti unavení a vyděšení. Také shánějí příbuzné.

 

   Po návratu domů zjišťuji, že můj svět se rozsypal. Manželku si moře vzalo a už mi ji nikdy nevrátí. Dům je srovnán do základů a po mé zahrádce se zázvorem ani památky. Sousedé truchlí a vyhrabávají z bahna mrtvá těla.

   Jen děti mi zůstaly. Musím je odtud odvézt.

   Začnou epidemie.

 

   A nyní se znova ptám! Byl bych já schopen znovu a hned začít se stavbou nového varungu? Byl bych plný odhodlání začít podnikat a být v obchodu lepší než soused? Měl bych dostatek sil na obdělávání poničeného pole? Vždyť nemám ani motyku, oblečení a deky pro děti, pitnou vodu, o penězích ani nemluvě.

   A proč vlastně? Není nikde psáno, že až se oklepu z pohromy a postavím se opět na vlastní nohy, přírodní živel nepřijde znovu.

   Není kam spěchat.

2. INDONÉSKÁ-ACEŽSKÁ

 

3. INDONÉSKÁ-ACEŽSKÁ

Petr Šilhánek, Banda Aceh

 

 

Lidé v kanceláři

 

   Každá kancelář, velká nebo malá, s okny nebo bez, uklizená nebo tam, kde lítají listy papíru v průvanu, bílá nebo černá, na Kamčatce nebo v Sydney, sportovní či politická, má svého neodmyslitelného pracovního ducha. Jde jen o to, jestli je v místnosti příjemné klima či nikoliv.

 

 

PAN  INDRU

 

   Přímo před společnou kanceláří Caritas a FFI (Fauna, Flora International) si jeden podnikavec otevřel malý dřevěný přístřešek „varung". Varung znamená jídelna, či menší stánek, kde se prodává jídlo, nebo jen káva a čaj. Pro nás má tenhle varung neocenitelnou výhodu. Slouží nám jako další malá neoficiální kancelář.

   Pan Indru, majitel, nabízí již od brzkého rána kávu, čaj a koláčky.

   Ráno mne probudila průtrž mračen. Kdyby byla v oknech skla, jistě by se hřměním rozsypala na střepy.

   Nemůžu usnout. Jdu na snídani.

   Vesele naladěný pan Indru rozžhnul plynový vařič, v ústech žmoulá hořící cigaretu kertek a chladnokrevně přelévá kávovou směs z jednoho plecháčku do druhého, aby  lógr zanechal co nejvíce síly. Kávu nešidí.

   Vždy budu mít rád, jeho ranní kofeinovou kanonádu.

   V sortimentu má ještě „kofímix", což je vesměs pytlíková náhražka nescafe. Domácí káva je výborná, koláčky chutné.

   Drobky házím slepicím před dveře, pod stolem se mi o nohy tře malé kůzle a kachna od druhého stolu mi s učitelským výrazem kouká přes rameno na klávesnici.

   Pan Indru ladí rádio. Chytá ranní muslimskou modlitbu. Točí knoflíkem vlevo, pak zase vpravo, ucho přitisknuté k reproduktoru a mezi rty sevřený hořící kertek. Nedaří se. Říkám mu, že se nemusí trápit, vždyť za chvíli bude muezzin zpívat modlitbu z protější mešity a  zpěv bývá dost nahlas. Na to on, že ten současný muezzin není dobrý, nemá hluboký hlas a krátí verše, a že to prostě není ono, ale ať to nikomu neříkám.

   Pan Indru je dobrý muslim. Nalije si hrnek kafe a mávne rukou po kachně, aby mu uvolnila místo. Kačena poposkočí až jí pérka létají kolem. Indru zaujímá pozici vedle ní. Při dopadu kachního peří si zapaluje hřebíčkový kertek.

   Všichni ještě spí, a tak máme čas na pohodové klafání.

 

   Dozvídám se, že Korán staví ženu níž než muže, byť muž by měl být na ženu laskavý a spravedlivý. A pokud není schopen jednat se  svými ženami nestranně, nechť ponechá si pouze jednu.

   Dozvídám se, že almužna je neodmyslitelnou součástí muslimského života. Neměla by mít v sobě egoismus, ani povrchní nahlížení na ostatní. Naopak jde o zřeknutí se pozemských hodnot. Proto se kázání v poslední době přiklání k neosobní dobrovolné činnosti.

   Dozvídám se, že nejstarší kultovní povinností muslima je modlitba. Původně se muslimové modlili pouze v noci, tím skrývali své obavy z posměchu nevěřících. Až po Mohammedově smrti se vyvinula povinnost pěti denních modliteb. První modlitba začíná za rozbřesku před pátou hodinou ráno, pak v poledne, třetí mezi polednem a západem slunce, čtvrtá při západu slunce a čas na poslední přichází po vyhasnutí slunečních paprsků. Vlastní modlitba se skládá z recitace částí Koránu. „Gibla", směr modlitby, je orientována k Mekce a ti nejbigotnější si s sebou nosí kompas. Jednoduše tak najdou správnou světovou stranu.

 Nemůžu si odpustit drzou otázku, jestli pan Indru při své modlitbě také kouří.

Rozpačitě se na mne podívá, jako kdyby koukal na dotěru nevěřícího, přehodí nohu přes nohu a  poklepe si na čelo.

   Bohužel zapomněl na hořící cigaretu v ruce a popel mu spadnul do klína. Bohudík se nepopálil.

  „Alláh Akbar".

 

 

ŘIDIČ  JUL

 

    Zajímavou postavičkou v kolektivu české humanitární kanceláře je řidič Jul. Sice se narodil  v Acehu, ale svými kořeny patří mezi Jávance. Jeho rodiče dříve putovali za prací a jak to tak bývá, usadili se zde, daleko od domova. Jávance obvykle poznáte podle tmavší pleti a většího smyslu pro humor. Ne že by Acežané nebyli veselí, to ne. Ale jsou prostě jiní. K Acežanovi se lépe hodí slovo hrdost. Jsou schopni vám donekonečna opakovat, že bojovali za svobodu Acehu, a že to nebylo jen v poslední době proti indonéským vládním jednotkám, které se na acežském obyvatelstvu dopouštěly příšerných zvěrstev, ale že bojovali také proti Japoncům a předtím proti Holanďanům, a že když se podíváme dál do historie, tak se od dob Acežského sultanátu nepodrobili žádnému nepříteli, který se pokoušel Aceh podmanit.

   Jo, a ten Jul, málem jsem na něj zapomněl. Je to elegantní vysoký chlapík, postavou podobný telegrafnímu stožáru, přes rameno má přehozenou malou zapínací tašku na doklady, takovou tu teplušku, jestli ji znáte, při chůzi se nosí jako král, oblečení má vždy čisté a to že upřednostňuje oblékání v evropském stylu, ho výrazně odlišuje od ostatních. K tomu, že je výborný řidič, je ještě překvapivě chápavý.

    Blanka, moje kolegyně, na jeho adresu říká: „Až budu mít v Čechách firmu, pošlu si pro Jula. Je to taková holka pro všechno, může se starat o věci, které byste nemohli svěřit jen tak někomu. Může vyzvednout děti ze školy a nemusíte se bát o jejich bezpečí. Pošlu ho do banky a můžu si být naprosto jistá, že částku přinese přesně." 

   Občas si s Julem večer zahrajeme šachy.

Ó, jak ten ovládá hru!

   Při poslední vzájemné partii jsem u dvacátého tahu zjistil, že nemůžu pohnout ani jednou figurou vyjma krále. A tak se stalo, že jsem znenadání útočil nejdůležitější a nejcennější figurkou ve hře. Netrvalo dlouho a prohrál jsem další krabičku cigaret.

 

 

TERÉNNÍ PRACOVNÍK  MARTIN

 

   Další mou oblíbenou osobou v charitním kolektivu je terénní pracovník Martin. Martin je studovaný bakalář v oboru lesnictví, a i když má v anglické konverzaci velké mezery-  nakonec si přiznejme, kdo nemá- velmi se mi zamlouvá, jaký projevuje zájem o zemědělské projekty. Objíždí okolní vesničky, komunikuje lokálním jazykem s místními předáky a snaží se pomoci těm, kteří chtějí obdělávat půdu a nemyslí jen na sebe, nýbrž vědí, že z jejich pole by měla profitovat hlavně vesnice.

   „Martine, jaká je tvoje náplň práce v Caritas?" ptám se při zastávce cestou za vesničany.

     Martin zvedne pohozenou bambusovou větev, před sebou uhrábne písek, to kdyby mu nestačila zásoba anglických slov a začne nastiňovat náplň svojí práce:

  "Nejlepší je, když se vesničané domluví sami mezi sebou, co vlastně chtějí dělat. Kupříkladu, že zasadí oříšky. Já jim pomůžu koupit ruční nářadí, zkontroluji správnost sadby, výběr pole, naučím je oříšky sušit a skladovat a především jim vštěpuji do hlavy, že krysy a myši jsou jejich úhlavní nepřátelé. Všichni se pak o pozemky společně starají, vypěstované oříšky prodají, část zisku rozdělí a část použijí třeba na malý traktor, se kterým kultivují půdu."

   Rajón, který má Martin na starosti, je nedaleko od města Calang (Čalang). Toto  zaostalé město nese v sobě nádech ponuré, nic neříkající vesnice. Domky, krámky a jídelny jsou narychlo postavené z prken, elektrické rozvody vám jiskří před zraky, přísun pitné vody a kanalizace neexistuje. Když se po Čalangu rozhlédnete, vrátíte se časem nazpět, možná i o nějaké to století.

   Může se vám zdát, že městečko zavrhuji a že se divím, že lidé tady dovedou žít. Ale já vím proč je město zapomenuté a místní obyvatelé to vědí také.

   Před Tsunami žilo v Čalangu přes sedm tisíc obyvatel. Lidé vypráví o rušných vyasfaltovaných ulicích, podél nichž stály banky a úřady, z mešit se linul zpěv muezzinů, vypráví se o zelených plochách s odpočívadly, dětských hřištích a turistech procházejících se po plážích. Rybáři každé ráno přivezli z moře úlovky, které  na tržišti rozporcovali a rozprodali.

   Takový byl Čalang, přímořský a čistý.

 

   Tsunami si vzala s sebou takřka všechny z těch sedmi tisíc stálých obyvatel. Živých jedinců zůstalo pouze patnáct. Dovedete si představit ten úděsný moment hned po katastrofě, kdy se proberete ze zlého snu, procházíte se mezi mrtvými příbuznými a hledáte někoho živého?

 

   Strašné! Já tedy ne.

 

3. INDONÉSKÁ-ACEŽSKÁ

 

EVAKUACE

 

Petr Šilhánek,Srí Lanka

 

 

Nevalné zprávy o zvýšeném napětí v konfliktu dvou skupin Tamilského hnutí se šíří vzduchem už několik týdnů. Vyčkáváme na podrobnosti a doufáme, že se bezpečnostní situace v severovýchodní provincii Srí Lanky uklidní. Přestřelky mezi tamilskými frakcemi „LTTE" a „KARUNA" jsou na denním programu a současný stav se v žádném případě nejeví kladně. Přemýšlíme o evakuaci.

 

Hrozivé zvěsti přicházejí v úterý 25. dubna. Na okrajích „Batti" eskalují nepřehledné pouliční boje, které se mohou rozšířit po celém městě. Neprodleně navazujeme spojení s ostatními humanitárními organizacemi a aktivujeme bezpečnostní evakuační plán. V pozdních večerních hodinách se na mimořádném mítinku pro pracovníky NGO (tj. nevládních humanitárních organizací) dohaduje nepovinné opuštění pracovišť, stanovišť a domácností. K odjezdu se připravují všichni, zejména po odvolání Červeného Kříže, který většinou zůstává jako poslední.

Ve zbývající části noci balíme nejpotřebnější věci, vaříme čaj pro děcko, ohříváme místní chlebové placky, doplňujeme 20-ti litrový kanystr benzínem, bereme svíčky, sirky, cigára... Neustále chodíme pozorovat obzor nad lagunou, jestli se boje nepřibližují a stále doufáme v uklidnění situace. Vidina trvalých bojů a znemožnění návratu je skličující. Za dunění trhavin a třaskavin se odebíráme ke krátkému bezesnému spánku.

 

Ráno se konvoj, sestavený z aut humanitárních organizací, šikuje na předměstí „Batti" v předem dohodnutém pořadí. CHARITA zaujímá místo druhé, hned za UMCOR. Za námi se staví ostatní NGO. V krátkých odstupech vyrážíme napříč povstaleckým územím, částečně ovládaným tamilskými protivládními frakcemi.

Jedeme do Polonaruvy. Sinhálská vládní armáda rozmisťuje své vojáky pro větší bezpečnost podél hlavní silnice a snaží se početností mobilizovaných jednotek předčít partyzánské bojovníky. Pozice každého po zuby ozbrojeného vojáka je na dohled k druhému, doplněni jsou tranzitní ozbrojenou technikou. Tu a tam míjíme militarizovanou eskortu a sledujeme, jak je na armádních postech vytvořených ze zátarasů přes komunikaci nezdravě rušno.

 

Kolona se proplétá předměstími Batti, míjíme Urani a Koddamunai. Například včera si v Urani tamilští hoši okořenili večerní siestu bombou připevněnou na kolo, které opřeli o plot u místní policejní stanice. Střepiny z výbuchu prorazily okna, skleněné úlomky vlétly do místnosti a zabily sinhálského oficíra sedícího za stolem. Akce se jim vydařila, dokázali zlikvidovat nepřítele, který byl dosazen vládními úřady na tamilské území. Jako člověk byl pro ně bezcenný. Významné pro ně bylo hlavně jeho vojenské postavení a uniforma. Po úspěšném úderu se partyzáni stáhli oslavovat malé vítězství do džungle.

 

V zemi nikoho, kde je bezpečnost opravdu malá, zvyšujeme rychlost na 90 km/hod, více nám stav silnice nedovoluje. Šedesátka je optimální, dodržíme s ní i pospolitost aut. Pokud se kolona roztrhne, snížíme tím bezpečnost naši i ostatních, zvláště když na silnici mohou být nastražené miny. Obecně platí, že vůz vedoucí skupinu je nejdůležitější. Je to právě toto auto, které první vjede na minu a tím umožní ostatním zastavit a ohrožené místo objet. Stanoví se nové pořadí, situace se opakuje a jede se dál. Pravidlo je stresující, ale za námi vypuká válka a nemáme lepší nápad, než prchnout do relativního bezpečí.

 

Trasa pokračuje pod dohledem zelených ozbrojených vrtulníků letících nezvykle nízko nad zemí. Máme před sebou ještě tři kritické oblasti, které jsou hrozbou pro každého obyvatele Srí Lanky. Města Vaiaichcchenai a Welikanda se považují za bašty LTTE a nedoporučuje se zde ani v nejnutnějších případech zastavovat. Hrozí tu přestřelky a únosy do rukou Tamilů. Třetím stěžejním bodem v našem úprku je přechod přes řeku „Amban Ganga". Most slouží pro pěší, automobilovou a železniční dopravu a zároveň spojuje region tamilský se sinhálským. V rozlehlém území je most jediným spojením a tím i strategickým bodem pro obě znesvářené strany, které si na přejezd činí nárok. Je široký jako jedno nákladní auto nebo vlaková souprava a dlouhý na sto metrů. V době svátků je zcela neprůjezdný.

A právě zde zastavujeme a budeme muset vyčkat v 50-ti stupňovém vedru na pokyn obsluhy pečující o relativní pohyb na druhou stranu řeky.

Na obou stranách se hromadí nekonečná řada aut. Strach z válečného ohrožení v zádech nás uvádí do nervového kolapsu. Nyní stojíme na vojensky důležitém místě, které je silně sledováno z nepřátelských stran a nemůžeme se ani pohnout. Myšlenka na to, že jakémukoli vojákovi či partyzánovi může rupnout v palici a most odpálit je dostačující k tomu, aby si i nekuřák zapálil cigaretu.

Jedeme. Ještě přejet most a jsme na sinhálském území, které je zatím pro LTTE nedostupné. Pod námi protéká silným proudem žlutohnědá, vodními víry vyzdobená řeka, křižovaná motorovými loděmi a rybářskými čluny, které ulehčují místní dopravě.

Vjezdem na pevninu z nás opadává sklíčenost. Prožít si strach není špatné, alespoň si uvědomujeme, co je pro nás v životě důležité a jak hloupé je zbytečně riskovat tam, kde bezprostředně hrozí smrt.

Podél silnice stojí sinhálští vojáci vykonávající službu v mírové oblasti mimo dosah nepřátelských střel a zubí se na nás od ucha k uchu.

 

 

12.5.2006 v Batticaloa

 

 

EVAKUACE

 

SÁZENÍ STROMKŮ

Petr Šilhánek, Batticaloa, 17.7.2006

 

 

   „ Jeyashendriane, vemzmi svoji motorku?" říkám svému kolegovi: „pro auto tam není dobrý terén a takhle se dostaneme podél pláže až na konec čtrnáctého pole."

     Jeyashendrian má na starosti sázení, zalévání a na konec vlastně kompletní terénní práci okolo stromků.

  „Jó, neměj strach „Pítr", vyzvednu tě brzo ráno, to zaléváme, ještě není přímé slunce a pracovníků na poli bude fůra, to se neboj. O poledni se nedá vedrem na polích vydržet, a tak se všichni po zalévání rozejdeme a večer při západu slunce buď sázíme, nebo opravujeme ploty poničené hladovými krávami, které mají na malé sazeničky zálusk. Anebo se prostě jen uklízí naváté listí a vytrhává se planý porost. Co ti mám povídat, práce je okolo stromků stále dost. Vždyť obhospodařujeme deset hektarů polí, která se táhnou podél pobřeží na dvě desítky kilometrů."

 

    Za svítání se Jeyashendrian opravdu přiřítil. Už na dálku rozpoznávám motocykl „Bajaj", místní oblíbenou značku, kterou používá  značná část srílanského obyvatelstva. Na první pohled je motorka starší výroby, dle škrábanců na nádrži a podle uraženého stupátka pro spolujezdce soudím, že  zátěžovou zkoušku má již za sebou a po důkladném byť nenápadném průzkumu zjišťuji, že by si mohla pamatovat první jízdy Jeyashendrianova dědečka. Na druhou stranu je jasné, že po zhlédnutí stařičkého, ale jezdícího  exponátu by firma Bajaj  mohla být na svůj výrobek právem pyšná.

   Ujišťuji Jeyashendriana, že sice věřím jeho řidičské zručnosti, ale že si jízdu radši vychutnám, když pojede pomaleji a dodávám, a to už má Jeyashendrian úsměv na rtech, že jako spolujezdec mám velký strach.

 

   Směřujeme do nedaleké obce Kattankudy, známé svojí pohostinností, muslimskou kuchyní a obchodními schopnostmi obyvatel. Charakter městečka Kattankudy je obdobný všem srílanským menším městům. Centrum tvoří hlavní třída s obchůdky různého ražení a od plastových, kovových a látkových výrobků se dá sehnat prakticky cokoli. Mešity, školy, jídelny, pekárny a čisté ulice, to vše patří k přednostem muslimských měst. Od hlavní „třídy" se na obě strany rozléhá spletitá směs domků, hlučných dílen a stánků s čajem a kuřivem. Obec je lemována Indickým oceánem a právě tato přímořská část byla zničena vlnou Tsunami. Odbočujeme hned za vstupní městskou bránou. Následují úzké uličky, v nichž nám děti uskakují z cesty, míjíme staříky pokuřující vodní dýmky, vytvářející ve vzduchu příjemné třešňové aróma.    

 

    Pobořených domků přibývá, stejně jako navátého písku. Je zřejmé, že se proplétáme dříve veselou a plně zabydlenou částí obce. Stále víc a víc se blížíme k pobřeží a abychom nezapadli do výmolu, zvyšuje Jeyashendrian obrátky motoru na maximum. V nejtěžších místech sesedám a ulehčuji již stařičkému motoru.

    Okolní domky mají písek navršený až po okna, ze staveb zůstala jen torza střech. Původní městská zástavba se mění v nic neříkající písek, pod nímž se ztratila nejedna lidská bytost.

  „I zde se dříve šířila vůně třešňového kouře z vodních  dýmek!"  huláká Jeyashendrian skrz helmu: "a teď se podívej, z domků je přírodní pohřebiště a můžeme být rádi, že všechen zápach z mrtvol větry záhy rozehnaly!"

 „Slyšel jsem, že se při Tsunami změnilo i počasí!" křičím k Jeyashendrianovi.

  „Ano, tehdy jako na potvoru ještě čtrnáct dní pršelo, nejdříve jsme mrtvé vyhrabávali holýma rukama, neměli jsme nic, všechno nám voda vzala, bylo to jako zlý sen, ruce jsem měl rozedrané od písku na krev, narazil jsem na mrtvé tělo, a pozvracel se.

    Pak jsem si zvykl, celý měsíc jsme tahali mrtvá těla na identifikaci. Stávalo se, že jsme je do identifikačního hangáru ani nedonesli, naříkající rodina nás obstoupila a začala  nám zemřelého rvát z rukou. Zvlášť u muslimského obyvatelstva nastával problém s pohřbením obětí. Dle jejich tradice se mrtvý musí pohřbít do čtyřiadvaceti  hodin, jinak duše není očištěna.

   Tou dobou přišli  Evropané, přivezli novou sílu a pomoc. Jsem rád, že jsou tady, a že katastrofa je za námi!"

  „Vy bydlíte od pobřeží dál. Co tvoje rodina, příbuzní a domek? Byli  pohromou ušetřeni?"

  „Tsunami vlna byla na Poya day, den úplňku, proto hodně lidí bylo v templech, tak jako já s manželkou, bráchou, sestrou a babičkou. S rodiči bydlíme dál od břehu, kde příval vody nebyl tak extrémní, přesto se vlna dostala i k našemu domku a naplnila ho vodou po okna. Táta s mámou se zkoušeli okny dostat ven, ale nešlo to. V místnostech se vzedmul vír a  roztočil moje rodiče i s nábytkem. Naštěstí se tátovi podařilo vykopnout střešní tašky a vylézt  s mámou po krovech nahoru. Vyšplhali za komín, sedli si obkročmo na hřeben střechy a začali vyhazovat zblblé rybky z kapes!"

 „Proč si rodiče rybky nenechali na jídlo, vždyť nemohli tušit, co bude dál?"

 „Poslouchej, to bylo v mžiku. Příval vody velký byl, to jo, nadělal mnoho škod, jak lidských tak majetkových, jenže voda se po krátké chvíli do  moře zase vrátila. A co zůstalo? Jen po sobě nechala spoušť a slzy. Jako kdyby k tobě přišla nezvaná návštěva. Všechno snědla, vypila, poničila a nakonec ti ukradla děti s celou rodinou, motorku a dobytek, a nechala tě stát před ruinou tvého domku bez sebemenší šance vrátit čas nazpět.  

   A jen Bůh ví, co si vytrpěli sousedi žijící v domech bezprostředně u břehu. Mnohé z nich semlela voda k smrti!"

 

   Jeyashendrian by vyprávěl dál, ale dorazili jsme  k prvnímu, stromy osázenému poli. Jsou to rozměrné obdélníkové bloky o průměrné velikosti 6500 m2, obehnané plotem. Uvnitř jsou rozmístěny sazenice stromu „Kešurína" a „kokosové palmy". Mezi sazenicemi pobíhá mužík, na ramenou třímá trámek se zavěšenými dvanáctilitrovými vědry na vodu. Volnými pohyby vědra otáčí na sazenice, vylévá vodu a vrací se ke studni pro plnou nálož.

  „Jdeme," pobízí mě Jeyashendrien: " ukážu ti, v čem jeho práce spočívá."

 

   Beru prázdné vědro a spustím ho po provazu do hluboké studny. Naplním ho vodou a vytahuji nazpět. Zjišťuji, že tahat víc než dvanáct kilo z hloubky přes deset metrů není žádná sranda a nabádám Jeyashendriena  k vybudování kladky, která by dozajista ostatním práci ulehčila. Jeyashendrien  bere můj nápad v potaz, ale nevidím na něm, že by ho myšlenka kladkostroje zaujala. Nakonec on vodu s vědry netahá každý den, tak proč by se namáhal ostatním práci usnadnit, vždyť si kladku můžou postavit sami.

 

   Dřepnu si, nasadím si trámek rovnoměrně na ramena, vezmu vědra a  zavěšuji je do vydlabaných zářezů. Jsem začátečník a vstávání s plnými vědry a udržení stability mi dělá značnou potíž. Nicméně se s mužíkovou pomocí rozejdu a mířím k dosud nezalitým stromkům.

  „Dělej menší kroky, ať vodu nevycintáš. A nezapomeň, stromy Kešuríny potřebují vody méně, tudíž si obsah vědra rozděl na pět částí, a na  kokosovou palmu vyčerpej vědro celé,"  doprovází mne Jeyashendrien: „a sazeničky nezalévej přes lístky, ať je nezlámeš, musíš opatrně a pomalu, jen ať se voda dostane pěkně ke kořínkům. Kdybychom zalévali v poledne, tak nám sluníčko většinu vody vysuší. Písek není ráno rozpálený, nasákne se vodou a kořínky si svoji cestu k vláze najdou," překládá Jeyashendrien  mužíkovu tamilštinu.

 

   Pole se zpočátku nezdálo být veliké, ale když začínám lapat po dechu a rozpálený písek mi škvaří chodidla, začínám tušit, že mužíkova práce není žádná slast. Rozhlížím se kolem sebe a očima přejíždím po sazenicích. Vůbec mi nedošlo, že  ponesu na ramenou víc než pětadvacet kilo, váhou se začnu bořit do písčité půdy a k chůzi budu muset vynaložit větší sílu, což úlevě nepřidá. Ještě jsem nedošel k vytyčeným stromkům a pot se ze mne řine jako z konve. Jistojistě si dnes z pole odnesu poznatek, že mužík se nadře jak se patří.

 

   Zalévám stromky přesně jak mi poradili. Vodu z věder nechávám stékat opatrně po levé ruce a koncem prstů se ji snažím co nejvíce rozprašovat kolem stonku, aby proud nebyl pro sazeničky zničující. Opět se vracím ke studni, naplním vědra a opakuji postup na jiných místech. Když už jdu po třetí a ramena mi tvrdnou bolestí, snažím se spočítat, kolik vody vlastně mužík při každodenním zalévání vytáhne ze studny a roznosí po osázeném poli. Přiznám se, že mi počty v oné situaci dělají problémy, a tak se dobírám orientačního množství 1200 litrů vody na den.

   Ne, není to zaměstnání, u které je potřeba něco nového vymýšlet, jde spíše o vytrvalost a fyzickou námahu, ale i takové práce na světě jsou a není dobré je zatracovat. Zvlášť když vzrostlé stromy písčitou neúrodnou půdu zpevní a zkultivují. Svojí statností, a to  nedej, Bože, dopustit, zadrží nečekané přívaly vody a budou sloužit pro všeobecné blaho nastupujícího pokolení. Za pár let tu rybáři najdou stín, ve kterém si odpočinou, rodiče se budou moci procházet se svými dětmi po promenádě a mohou přitom zapomenout na strasti všedního dne.

 

Batti 17.7.2006

 

 

 

 

SÁZENÍ STROMKŮ

 

MARŠRUTKA - Moldávie(cz)

Maršrůtka

Petr ŠILHÁNEK

 

  V pět hodin ráno, já Viktor Nikolajevič piji kávu a zakusuji včerejší chléb. Milující žena Věra Ivánovna zatápí v kamnech, aby děti měly na snídani teplo.

Jezdím maršrůtkou. Právě jsem dostal práci přes kamaráda Kolji, což je známý Tolji a Tolja vlastní licenci na městské maršrůtky.

 

     Dohoda na práci je jasná, říká Tolja: „Pracuj pro mě šest dnů , a pokud sedmý den nebudeš unavený, můžeš si s moji maršrůtkou vydělat tolik peněz, kolik budeš chtít".

      „Tak co"!!, říkám si:  mám sedět doma a poslouchat hladové děti a manželku, že jsem budižkničemu?  V maršrůtce se přece jízdenky nedávají. Bude vědět Tolja, kolik jsem dopravil pasažérů?  Vždyť si můžu z výdělku, - nechat pár mincí v kapse"!.

 

   V šest hodin ráno, já, Viktor Nikolajevič žhavím motor dodávky Mercedes pro šestnáct cestujících. Hned na první zastávce nastupují tři. Policejní důstojník s placatou čepicí, babka  jedoucí prodat kuřata na trh, a opilec, který se chce hlavně ohřát, než aby tušil kam jede. Všichni platí dvě lei.

   Nepřipravil jsem si drobné a tak běžím ke stánku, koupit si páčku cigaret. Vědomě platím velkou bankovkou, abych měl v maršrůtce co vracet. Trafikantka mi poskytla kyselý úsměv a štěká po mě, jestli nemám menší. Snažím se jí vysvětlit, že jsem řidič maršrůtky a drobné mi jsou také třeba, a že si takřka každý den u ní kupuji cigarety a že ji mám moc rád, což není pravda,  a že až bude potřebovat -  ji svezu zdarma, což také není pravda. A tak ji zkouším obalamutit, až to není hezké a trvá to tak dlouho, že i policejní důstojník s placatou čepicí dostává chuť na ranní žváro.

  Přichází  ke stánku. Čekám, že nebude mít také drobné a že mu prodavačka odpoví stejným kyselým ksichtíkem.

  Ba néé!?.  U nás v Moldávii mají policajti všude prééé. Konec konců se může někde přimluvit a to v naší malé zemi platí stejně jako zákon. Nakonec mi policejní placatá čepice pomáhá a měním drobné s ní.

 

  Dodávka se plní. Pravidelné zastávky v maršrůtce vlastně neexistují. Vyjma první a poslední. Stačí přijít ke krajnici a mávnutím dát povel k nástupu a pokud chce cestující vystoupit, zavolá na mne, a já neprodleně zastavím. A tak se z plynulé jízdy stává galimatyáš a já brzdím každých dvacet metrů.

  Každého musím zkasírovat, správně vrátit, obstarat otvírání a zavírání dveří, překřikovat cestující a ukazovat jim kam si mají sednout, a kdo komu má uvolnit místo, aby při výstupu nebyl zmatek. A to ještě řídit v kišiněvské dopravě, kde se neuznávají jízdní pruhy a k tomu ještě kouřit.

Ó-panenko skákavá, kouřit - mně nádo.

 Jó, kdybych měl čtyři ruce, stejně  je to málo.

 Ne, řidič v hromadné dopravě musí zachovat klid a pevné nervy.

 

  V pravé poledne je v maršrůtce k prasknutí. Cestující se na sebe tlačí, šlapají si na nohy, povykují jeden na druhého, vypráví si -, co je na moldavské politice dobré a co je mizerné, a co dělá ten či onen. Loupají slunečnicová semínka a slupky mi házejí na podlahu nebo kuřatům.

   Babka kuřata kropí vodou, aby na tržišti vypadala k světu. To se kuřatům líbí. Hlasitě pískají a pípají. Protahují si zkřehlá  křídla a ne jedno se z toho bábě podělalo přímo do klína. Z maršrůtky  se stává slepičárna.

„Co s tím pro pána Boha chce dělat?"  V tom zápachu  lidských těl a ke smradu, co se řine od zadní sedačky, kde nerušeně spí opilec - se přidalo ještě zvířectvo. Ve zpětném zrcátku pozoruji, jak babča odkládá klícku s kuřaty k sousedce a roztírá si lepkavý trus po sukni.

 

 „Óuu"- taxikář přede mnou prudce brzdí. Nemohu jinak a dupnu na pedál také.

"Bzí"- pneumatiky pištějí až se z nich kouří.

   Setrvačností se všichni valej vpřed. Babka od kuřat přistává důstojníkovi s placatou čepicí na zádech a důstojníkova hlava se boří  do bujného poprsí nedávno přistoupivší ženy. A kuřata? Ta se ztratila v chuchvalci propletených nohou.

 To je mumraj.

 Zpomalím, zastavím u krajnice, a sleduji výsledek přetlaku.

 

 Jediný, kdo měl úsměv na rtu, byla žena s důstojníkovou hlavou mezi ňadry.  

 Důstojník už nemá placatou čepici, zdeformovaly ji nefalšované ženské nárazníky. O otisku kuřecího trusu, co důstojníkovi přidělila babča na záda jsme všichni pomlčeli. A na kuřatech vidím, že už by nejraději byli na pekáči.

  Jen jednoho se kalamita vůbec netknula. Ožrala vzadu si vůbec ničeho nevšiml, ani se neprobudil a spí stále dál.

Cestující se sbírají ze země, oklepávají z ošacení slunečnicová semínka, které nabraly při pádu a zaujímají své původní pozice.

 

  Odpoledne se nad městem stahují mraky. Začíná sněžit. Tvaruje se mléčná, zimní kišiněvská peřina. Venku znatelně přituhuje.

  Osazenstvo v maršrůtce se vyměnilo takřka celé. Na jedné ze zastávek si od bábušky kupuji masové pirohy.

Vzpomínám na doma. „Copak asi dělá manželka? A co děti"?

  Manželka je nejspíš na trhu, shání dětem teplé šatstvo na zimu. Jó, zima, ta je u nás krutá. Bývá sněhu tolik, že domkům není vidět střechy. Někdy se orientujeme  jen podle kouřících komínů a když se podívám na město z dálky, jsou vidět jen světla v oknech a naše město vypadá, jak zasněžené fárající pece.

 

  Do maršrůtky mi přistupuje podivné individuum. Na hlavě má kulicha s nápisem Texas, na zádech batoh prošívaný kapsami, v ruce knihu, kterou stále otáčí sem a tam, přes rameno fotoaparát zn.Kodak, zelené kalhoty a kožené kotníkové boty. Mám z něj divný pocit. Co tady chce?

  „Tak co, mládenče, kam pojedeme?" ...pravím.

Mládenec se otáčí  a kouká na mne. Snaží se mě lámanou ruštinou zeptat, jakým směrem jedu.

 „Spíš se tě zeptám, kam chceš ty"?- odpovídám a přitom zařadím trojku.

„Chci se maršrůtkou projet. Kamarád mi o maršrůtkách vyprávěl, že si jízdu nesmím nechat ujít, že projížďka bude pro mne velká atrakce".

  "Jaká atrakce, maršrůtkou se lidi dopravují do práce, a z práce zase domů, tady na žádné bláznivé jízdy nikdo nemá čas".

  -Tak kam teda chceš?- zkouším na něj ještě jednou.

 „Jen se chci svézt, mám po škole a jedu za svým kamarádem do Petěru, studovali jsme spolu na Univerzitě a než ho navštívím, chci poznat někdejší Sovětský svaz".

  „Jó, Sovětský svaz, to bejvalo chlapče. Nyní ze Sovětského svazu nic nenajdeš, pouze vzpomínky jak bylo dobře, a sochu Lenina, ten nám tady taky zůstal. Dříve práci měli všichni a dostávali slušně zaplaceno. Já, pracoval  v Kolchoze. Jé-, jak já byl spokojený, dávali nám 150 rublů a ještě zrna pšenice, oves, kukuřici a láhev vodky. Zásob jsme měli doma tuny. V obchodě sis za pět rublů koupil jídlo a pití pro celou rodinu a sobě cigarety. To byl život! Po odchodu sověta bojovala Moldávie s Podněsteřím. Bili se mezi sebou, jak brácha s bráchou. Lidé neměli rozum, chtěli lepší život. A co mají? Práce není, a kdo nechce pracovat na rinku, hledá si zaměstnání v zahraničí. Odtud za prací odjelo už přes milion lidí a podívej, jaká jsme malá republika. Vždyť z jedné strany hranice je na druhou je vidět". 

 

 „A kolik vlastně ve válce zemřelo lidí, no, jak jste říkal, no, s tím Podněsteřím?" koktá ze sebe.

 

„To, chlapče, nikdo pořádně ani neví. Válčili jsme  čtyřicet dní, nejdříve se hádali o jazyk, no víš, my Moldavané tíhneme k Rumunsku a mluvíme rumunštinou, kdežto za Dněstrem se chtějí blížit zase k Rusku a mluvit rusky, to byly první body sváru.

  Lidé si vše chtěli vyříkat na ulici. Máme v sobě horkou krev a stačí malá strkanice a v druhé vesnici je z toho velká mela, pořežou ti kamaráda, ty vezmeš vidle a jdeš. Končí to tím, že tě chytnou, odvezou tě bůhvíkam, zaživa ti vytrhají nehty, protáhnou ruku cirkulárkou, anebo vypálej na hruď velké „V" ,a to máš pak štěstí, že ti ušetří život. Co ti mám povídat. Není nad to, držet volant a vozit lidi. Vždyť ráno, v den, kdy se začalo střílet, se brali lidé na radnici, děcka šla do školy a staříci s babkami seděli na lavičkách".

 

 

  Je večer - a tma  komplikuje viditelnost. Navzájem si s neznámým cizincem měním cigarety. Dávno už mám rozsvícená světla a stěrače mi s těžkostí odhrnují sníh z předního skla. Okna jsou zamlžená a takřka skrz ně není vidět. Pracovní den se blíží ke konci, cizinec spokojeně bafá jedno žváro za druhým, přemýšlí a vypadá, jako kdyby spasil svět. Chudák ještě neví, co ho v životě potká. Snad se mu bude dařit lépe, než nám.

 „Cizinče, kde chceš nocovat, už máš něco dohodnuté. Tam kam jedeme, žádné hotely nejsou."

 ,,Vy nejedete nazpátek?"

„Ne. Jdu domů k ženě a dětem. Zůstaň, a na  konečné ti pomohu najít maršrůtku, která tě doveze zpět do centra."

 

   Na poslední zastávce vystupují pouze dva cestující. Můj cizinec a ožrala, dosyta vyspaný a ohřátý za dvě lei. Je zde pusto a prázdno a po maršrůtce, ani vidu ani slechu. Na cizincovi vidím rozpačitost. Začíná mi ho být líto. Zamknu maršrůtku a jdeme se do krámku ohřát. Opilec chvíli stojí na chodníku, ale chladno jej donutí jít také dovnitř.

  „Matko, dejte nám po padesáti gramech vodky, přijel mi známý a chce poznat svět," mluvím na ni po našem, čemu cizinec nemůže rozumět.

  „A odkud je?" ptá se prodavačka.

  „Ale, čert ví odkud. On ani neví kam přijel,- natož, kde bude bydlet."

  „Ó, bože můj, snad mi tady nechce nocovat, bude mi stačit ožrala, známe se ze včera, to byste nevěřil kolik vypije."

 

  Objednávám další padesátigramovou nálož, což neznalec kvituje. Zjevně se mu zde líbí a odkládá si batoh.

„Matko, jestli ho odsud neodvedu, tak budete mít přes noc mezinárodní společnost. Ráno oba do maršrůtky naložím, jak dvě siamský dvojčata."

 „Vezměte ho k sobě domů, vypadá jak vánoční stromeček, vždyť ho přes noc okradou!"

Cizinec se přátelí s otrapou a objednává po sto gramech pro každého. Začínám mít o něj strach. Musím se o něj postarat!.

  „Matko, máte tady telefon? Zavolám domů ženě, aby připravila jídlo i pro něj. Bude spát v místnosti s dětmi, ať mají ve škole, co vyprávět."

 

 

Kišiněv, podzim 2005

MARŠRUTKA - Moldova(cz)


 

TBILISI - NÁHORNÍ KARABACH a zpět za 112 hodin (srpen 2011)

text: Petr Šilhánek a Roman Bartoň

Doprava Tbilisi - Jerevan:

Lístek do nočního vlaku z Tbilisi do Jerevanu se kupuje na hlavním tbiliském nádraží za cca 60 GEL.  Je potřeba počítat s tím, že vlaky bývají vyprodané, takže lístek s rezervací na lůžko je dobré opatřit pár dní před zamýšleným odjezdem. Vlak odjíždí ve 20:30 gruzínského času a do Jerevanu je plánovaný příjezd okolo sedmé hodiny ranní v čase arménském (pozn. hodinový posun dopředu). Kdo nemá předem vyřízené arménské vízum, zakoupí si jej na hranicích. Cena je gruzínských 20 lari, 10 amerických dollarů či arménských 3000 dram. Do Jerevanu je možné jet i maršrůtkou, odjíždějí například z hlavního nádraží v Tbilisi, cesta trvá 5 hodin.

 

Jerevan:

V jitřní době, kdy vlak přijíždí na jerevanské nádraží, nejsou ještě otevřeny „abmněnky"(okénka pro výměnu peněz). Bankovky je možné vybrat ze dvou bankomatů. Ty se nacházejí vpravo na hlavní silnici několik desítek metrů od nádraží. Je dobré si rozměnit na drobné a posléze najít maršrůtku č. 68, která jede na autobusové nádraží Kilikia za 120 dram za pasažéra.

 

Maršrůtky, z nádraží Kilikia do Stěpanakertu, odjíždí každý den pouze dopoledne cca po hodině. Platí se přímo řidiči, cena je 6000 dram za osobu. Řidič nevydává lístky. Cesta trvá 6 hodin. Během cesty je přestávka na jídlo, druhá zastávka je na hranicích Arménie-Náhorní Karabach, kde se vyřizuje registrace o vstupu. Celník do sešitu zapíše váš příjezd, ale není možné zde vyřídit vízum.

 

Vízum:

Víza se vyřizují ve Stěpanakertu na Ministerstvu zahraničí N.K. nedaleko autobusového nádraží za 3000 dram. Základní vízum na 21 dní se vyřizuje na počkání. Do žádosti je třeba vypsat plánovaná místa pobytu. Měsíční vízum nebo vícevstupové jsou samozřejmě dražší, ceny jsou stejné jako u víz do Arménie. Nepotvrzená informace je, že vízové oddělení je otevřené i v neděli. Pro cestovatele plánující návštěvu Ázerbájdžánu je lepší mít dva pasy nebo požádat o vystavení víza na speciální papír mimo pas. Ázbebájdžán by mohl vaši návštěvu Náhorního Karabachu považovat za nelegální vstup na své území.

 

Cesta do Agdamu:

Dle informací zjištěných na Ministerstvu zahraničí Náhorního Karabachu je zakázána cesta do Agdamu. Prý by mohl být problém při náhodné kontrole policie. My jsme měli pocit, že do Agdamu jezdí každý den několik taxíků s turisty a s návštěvou není problém. Jiný pocit může člověk dostat v Stěpanakertu, kde se někteří taxikáři do Agdamu bojí či si říkají o velké částky. Cesta je však snadná. Nedaleko autobusového nádraží Stěpanakert, směrem z centra dolů, z kruhové křižovatky, odjíždí meziměstský autobus do Askeránu, cena 200 dram. V Askeránu je možné domluvit levné taxi do cca 16km vzdáleného Agdamu, tam i zpět za 4000 dram a to i s agdamským hodinovým čekáním. Pocity z města jsou různorodé, závisející na znalosti válečného konfliktu.  Město Agdam se nachází nedaleko hraničního pásma s Ázerbájdžánem a proto je zřejmá přítomnost vojsk. Město je plné ruin domů, zachovala se jen mešita a několik málo pobořených panelových staveb.

 

 

 

 

Cesta na Gandzasar:

Z autobusového nádraží Stěpanakert do města Vank odjíždí první maršrůtka v 7 hodin ráno, druhá okolo 3 hodiny odpoledne. Cesta trvá asi hodinu, platí se řidiči 550 dram. Z Vanku k monastýru Gandzasar vede cca 3 km dlouhá serpentinovitá silnice. Podél ní vede i zkratka pro pěší.

 

Doprava Stěpanakert - Jerevan - Tbilisi:

Ze Stěpanakertu do Jerevanu odjíždí maršrůtky  jen v dopoledních hodinách. Po zakoupení místa v maršrůtce se dá čekání zpříjemnit v několika menších jídelnách přímo na nádraží.  Z Jerevanu (opět z Kilikia) vyráží několik maršrůtek ráno. Doba cesty maršrůtkou je kolem pěti hodin. Vlak Jerevan - Tbilisi odjíždí z hlavního nádraží ve tři hodiny odpoledne, cesta trvá kolem osmi hodin.

 

Nocleh v Jerevanu:

Center Hostel, Jerevan, 4 Vardanants Street, apt.31, tel:+374 93444333, 094036461(ubytování v rodině v centru města). Cena 6000 dram za osobu.

 

Trempování v Karabachu:

V Náhorním Karabachu je svobodné spaní pod širým nebem bez problémů, ale je nutné vědět, že příroda je velmi divoká a to nejen ve vegetaci, ale i ve stálém výskytu divokých vlků a především šakalů přistupujících poměrně blízko k člověku. Je dobré mít připravený celonoční oheň a pevnou sukovici pro obranu.

 

Odkazy:

www.papaemama.com

www.indarokle.com

http://romanito-on-the-road.blogspot.com/

 

 

Pozn.: 

-         Velmi neoficiální přepočet arménského dramu  je 21 korun

-         Ceny a kurz ze srpna 2011

-         Cesta Tbilisi - Jerevan maršrůtkou za 5 hodin, 5500 dram

-         Měna  v Arménii i Náhorním Karabachu je stejná

-         Líná huba, holý neštěstíJ

-         Ministerstvo zahraničí N.Karabachu slouží i jako turistické informace, kde se  z informačních plakátů dozvíte zajímavá místa, která stojí za to vidět

-         Podle naší zkušenosti je pohyb po Náhorním Karabachu bezpečný

-         Taxi by měl stát od 100 do 150 dram za km. Je možné řidiče požádat o zapnutí taxametru

-         Nová přehledná mapa Náhorního Karabachu (1:300 000) se prodává v papírnictví cca 100 m pod autobusovým nádražím Stěpanakert

-         Za proměnlivost okolností na Kavkaze nezodpovídáme a za vrtkavost cen a jízdních řádů už vůbec ne!

 

 

 

Tbilisi, Koda, 2011-09-14                                                          Petr Šilhánek  a  Roman Bartoň

 

TBILISI - NÁHORNÍ KARABACH a zpět za 112 hodin (srpen 2011)